V poslední době se v naší práci s klienty velice často objevují postavy mužů, ať našich otců, dědů či vzdálenějších mužských členů rodu, kteří stojí uprostřed rodinného dění a svým přístupem roztáčí stále dokola nekonečný koloběh opakujících se událostí ve stejném (ne)smyslu.
Stojí tam, jako pevné, silné postavy, snažící se zadržet všechno špatné, co proudí z jejich minulosti. Jako by svým rozhodnutím neopakovat svou agresi, svou fyzickou ale i mentální sílu, chtěli NAVŽDY zabránit jejich negativním dopadům na lidi v okolí. Jenže jim nedochází, že zastavením těchto projevů zastavují úplně VŠECHNO! Odtahují se od svých blízkých, od svých žen a dětí, udržují si „bezpečnou“ vzdálenost, aby na ně NIC špatného nedopadlo. Jenže s takovým přístupem na jejich blízké nedopadá opravdu VŮBEC nic. Tedy nejen to „špatné“, ale ani láska, ocenění, přijetí, sdílení.
A tak muži, kteří už si uvědomili dopady svých starých programů, kterými ubližovali, stojí jako pevné skály a jsou přesvědčeni o správnosti svého rozhodnutí, tohle navěky zastavit. V přítomnosti strádají nedostatkem blízkosti a lásky, ale berou to jako nutnou „daň“ za své staré viny. Bohužel, tohle není cesta ze začarovaného kruhu.
Je úžasné, že už ví, že násilí, tlak, manipulace či potlačování, nikam nevede. Bylo by ale ještě úžasnější, kdyby tuto svou stránku přijali jako logickou vývojovou etapu a byli vděčni sami sobě, že tím prošli a pochopili.
Z hluboké minulosti, v níž si muži vytvořili jednoznačné postoje, pevné příkazy, jasná rozhodnutí černé či bílé, se jich do současnosti drží jako pevných opěrných bodů. Oni přeci nemohou měnit své názory jako ponožky! Musí si stát za svým, protože tak to bylo vždycky. Oni musí být důslední a i kdyby je to mělo samotné vnitřně roztrhnout, nepovolí, neustoupí. Neustoupí se své pozice pevné skály, která to zadrží stůj co stůj.
Ženy, jako nositelky života, se naučily manévrovat. Ustoupit nebo se sklonit, aby zajistily přežití svých dětí a sebe, dokud děti samy nebudou životaschopné. Naučily se přizpůsobovat změnám, které přicházely. Ženy svou pružností v přístupu k ostatním lidem i situacím, umí měnit svá rozhodnutí během krátké chvíle.
A tak ženy manévrují okolo mužů stojících ve středu kruhu, hledají nové a nové přístupy tak, aby se jim dostaly blíž, aby lépe propojily své muže s jejich syny a dcerami. Jsou z toho vyčerpané, unavené, a později naštvané. A muži stojí, drží všechnu svou minulost a věří, že dělají to nejlepší, co mohou. Partnerství se rozpadají a oni dál zůstávají osamělí. A jejich synové v tomto programu v dospělosti pokračují. Vidí svého otce, který jim neposkytl svou blízkost, neotevřel své srdce a nevyjádřil své emoce a říkají si, že tohle oni nesmí připustit. Odmítnou chování svého otce jako nepřijatelné a ZASTAVÍ tak VŠECHEN tok energie z otcovy strany. Aby nebyli jako on. A tak zastavují hojnost, lásku, naplnění. A nakonec stojí uprostřed kruhu své rodiny stejně jako jejich otec, osamělí a s přesvědčením, že jinak to nelze.
Ženy se dobývají do mužů, toužíc po jejich blízkosti a sdílení a čím víc jsou muži uzavřeni, aby jim „neublížili“, tím větší agrese se rozpíná v ženách, které posléze odchází. A vytváří se tak nekončící pole osamělých mužů a žen, a dětí, které se nemají kde učit hledání vzájemného pochopení a vstřícnosti.
Cestou z toho všeho není zastavení minulosti. Cestou není odmítnutí naší agresivity, našich činů. Je třeba pohlédnout na vše, co jsme činili, na to, že jsme i zabíjeli, ubližovali, bránili… Tím vším si musí projít každá duše ve svém vývoji. A když to přijmeme, nemusíme to za sebou táhnout jako kouli na noze.